Bramboračka (téměř)

Experiment s bramboračkou doplněný pomlčkami, závorkami a komentovaným aranžmá jídelní tabule

Hledaje (hledajíc? hledajíce asi ne … s přechodníky to mám jako s ženskými – líbí se mi, ale nerozumím jim), zkrátka hledaje vhodný další recept, narazil jsem na jeden velmi tradiční a velmi český. A jako všechny tradiční recepty, i tento se vyznačuje mnoha verzemi, podskupinami a varietami. Předkládám zde ctěnému publiku verzi zkoušenou a tudíž bezpečnou.

Bramboračka (téměř)

Na úvod pro zastánce klasické minimalistické kuchyňské školy (promiňte odbočku – pro pozdě příchozí, kteří nečetli předchozí recepty, ve zkratce – správný přístup k vaření je: oloupu to, vykostím to, upeču to, nasypu to do misky, podávám s úsměvem, nebo aspoň s vyceněnými zuby), tedy pro vás přátelé, spoluzastánce minimalistické školy: potřebné vybavení je jedna miska, jedna lžíce, jeden hrnec, jeden nůž! Jak jste správně spočítali, opravdu stačí jen uvedených pět kusů vybavení:

A navíc, přátelé, navíc je nezbytnou ingrediencí majoránka! (Vysvětlující poznámka: pokud to v receptu o majoránkocelerových placičkách zaniklo, já mám rád majoránku). Když k tomu dodám, že do hrnce můžete vhodit prakticky vše, co v kuchyni najdete (tím pochopitelně nemyslím domácí mazlíčky, plyšáky, zatoulané děti a pod., o tom naše vaření opravdu není) je jasné, že se jedná o zcela ideální recept, který zřejmě nemůže být překonán.

Prvním krokem je příprava zeleniny. Při té příležitosti jsem se naučil nový pojem – kořenová zelenina. Jak jsem zjistil a pro vás ostatní zdokumentoval – a považujte to za rychlokurz v rámci receptu – kořenová zelenina je všechno, co vám roste na zahrádce pod zemí a je to jedlé. Když to roste nad zemí a při sklizni se musíte sehnout, je to prostě jen zelenina. A když pro očesání potřebujete žebřík, je to ovoce.

Po létech pěčlivého studia jsem toto rozdělení identifikoval a úspěšně užívám. Existují dvě vyjímky: první jsou jahody, ke kterým se při sbírání musíte sehnout, ale jsou evidentně příliš červené, než aby se nazývaly zeleninou (rajčata, která také sklízíte bez žebříku, jsou červená, ale naštěstí ne dost, takže jsou správně nazývána zelenina). Druhou vyjímkou jsou švestky, které se sklízí ze žebříku, takže by měly být ovoce, ale jak známo, jsou ve skutečnosti nápoj. Mimochodem, do tohoto jednoduchého a všeobecně platného rozdělení plodin na ovoce a zeleninu vnáší zmatek supermarkety, které potraviny umisťují do regálů naprosto nedůsledně. Setkal jsem se např. i s nepřijatelnou situací, kdy kořenová zelenina, konkrétně mrkev, byla umístěna v regálu podstatně výše, než opodál mnohem níže zaparkované ovoce, v tomto případě meruňkovice.

Tedy z kořenové zeleniny odstraníte vše, co neplánujete sníst a zbytek pokrájíte na malé kousky. Z hladiska velikosti doporučuji kousky nejen malé, ale možná až mrňavé.

Nyní nastane zásadní rozhodnutí. Pokračovat dalším krokem, nebo pokrájenou zeleninu orestovat? Odpověď není úplně jednoznačná. Z hlediska racionality přípravy (tj, přípravy orientované na co nejmenší výdej energie) lze restovací krok vynechat. Přínos restování ovšem nelze podcenit. Ne snad z hlediska chuti cílového výrobku (ten je především určen větším, nebo případně ještě větším množstvím majoránky), ale z hlediska intelektuálního a zážitkového. Dám příklad.

Je standardní příjemný hospodský večer, rozpráví tři hospodští povaleči:

První hospodský povaleč: “Teda to včera zase bylo. Voni se snad na ten trávník choděj vyspat nebo co. A ani tu penaltu nakonec nedali.” Všichni moudře pokyvují hlavami.

Druhý hospodský povaleč (má natažené ruce před sebou, dlaně v zápestí v pravém úhlu otročené k tělu): “Pánové, takovýhle je měla a já ji řikám, Mařko, tak snad něco, no ne?” Všichni moudře pokyvují hlavami.

Třetí hospodský povaleč (vy): “A to já, než ji uvařím, zeleninu dycinky lehce orestuji.” Překvapené ticho je následované uvolňujícím výbuchem divokého násilí. Na vaši repliku štamgasti, policie a noční služba Thomayerovy nemocnice dlouho nezapomene.

Takže doporučuji orestovat, nebo se tak alespoň tvářit.

Po orestování v hrnci vyklopíme do misky (vidíte? hrnec, miska, mícháte lžící) a přejdeme k dalšímu kroku. Pokrájíme cibuli, do hrnce dáme olej (no jo, já vím, máslo je lepší, sádlo vůbec nejlepší, ale co naplat), dáme osmahnout cibulku a potom uděláme něco, co se v návodech nazývá “zaprášíme moukou”. Totiž. Nezbytnou součástí bramborajdy je jíška. Pod tímto kódovým názvem se překvapivě skrývá osmažená hladká mouka. Buď jí můžete osmažit samostatně (ale špinit pánev?), nebo ji přidáte k smažící se cibulce. Nabyl jsem dojmu, že druhá vrianta je dokonce profesionálnější. Takže přidáte mouku k cibuli a vzniknou takové jako moučné hrudky:

Příčinou jevu patrně bylo rozdílné chápání výrazu “zaprášit”. Autor, který tento pojem slyšel (resp. četl) poprvé, inklinuje spíše k extenzivnímu výkladu, tj. ve smyslu “co se do hrnce vejde”. Což je nepochybně správně a vpořádku.

Nyní se dostáváme k nejkritičtější fázi.

I když se polévka jmenuje bramborová, z hlediska chuti jsou pravděpodobně nejdůležitější ingrediencí houby. A to říkám s plným vědomím člověka, který bramboračku vaří primárně kvůli možnosti použít majoránku. Znáte ty malé hříbky sameťáčky, které člověk nachází za časného rána, skoro ještě šírání, pěkně v mechu? Mezi stromy se válejí cáry mlhy, je brzké ráno, jeden by věřil, že je to chvíle, kdy tančí víly, lesní zvěř ještě neutíká před vetřelcem, malé, sametové hlavičky přes noc vyrostlých hříbků něžně vyrůstají na svět, tak mladé a důvěřivé, že se neschovávají před houbařem, a vy je sbíráte, a je vám trošku stydno, cítíte, že sem nepatříte, les je v tu chvíli ještě prostý lidí a svobodný. A když potom takový hříbek rozkrojíte, je máslově žlutý a vždycky zdravý, voní lesem, a vy si spolu s ním odnášíte vzpomínku a nevyslovitelný zážitek. Doma potom hříbky kladete na stůl, vaše rodina se sotva probouzí, tak brzo jste vyrazil a obstaral pro ně chléb vezdejší. Takové jsou ty správné houby do bramboračky. A ty jsem právě neměl. Ani žádné jiné. Naštestí jsem vzpoměl poučky “nemáte limetku? dejte tam citrón. nemáte citrón? dejte tam Jar s citrónovou vůní.” a použil jsem, co jsem měl. Z předešlých receptů osvědčený organismus Jidášovo ucho, někteří jej dokonce považují za druh houby, tak proč ne.

Kouzlo receptu spočívá nyní v tom, že do toho samého hrnce, aniž by jste z něj cokoli vyndali, nalejete vodu, rozkvedláte hrudky a vložíte přiměřené množství nalámaného jidášova ucha. Pozor – v hrnci roste, jak autorem objeveno u příležitosti přípravy nudlí! A začnete vařit. A vaříte. A vaříte. A přidáte nakrájené brambory. A vaříte. A přidáte zeleninu. A vaříte. A přidáte majoránku. A přidáte majoránku. A osolíte. A přidáte majoránku. Takhle jednoduché to je.

Pokud přidáte jinou zeleninu, čerstvou majoránku a další zelené věci jen do toho. Nezkoušel jsem, ale v bramboračce má být všechno.

Zjištění, zda se pokrm podařil, není věcí jednoduchou. Televizní vařící scénky jsem pečlivě studoval, protože mám zájem se poučit a dělat věci stále lépe a lépe. Díky tomu například vím, jak nejlépe otestovat kvalitu připraveného pokrmu: pokud autor ochutnává jím připravený výtvor, poválí lehce hmotu po jazyku, přivře přitom oči a s lehýnkým úsměvem (ne moc, je přece objektivní) prohlásí: “mmmm”; zcela jinou etudu ovšem předvede v případě ochutnání jiného, toho špatného a odporného výrobku, který nepřipravil On Velký Kuchař – po konktaktu pokrmu s ústní dutinou provede krátký ale rychlý pohyb hlavou vzad, nakrčí čelo, stáhne koutky úst dolů a prohlásí: “ůůů”. Pokud takto odsouzený pokrm připravil navíc někdo mediálně známý, Velký Kuchař vzorek okamžitě vyplivne. Mám to natrénované (je dobré být připraven, až bude ČT nebo Nova škemrat, že jim mám připravit pořad), ale nemůžu se zbavit dojmu, že je to test poněkud subjektivní. Každý představitel pravé školy vaření ovšem ví, že pro polévky naštěstí existuje test objektivní a exaktní. Zapíchnete-li do polévky lžíci a tato zůstane stát, vytvořili jste kvalitní výrobek. Lžíce se pomalu skácí? Nebo to dokonce žbluňkne? Pak jste nevytvořili jídlo, které si můžete dát po chlapské práci (kácení stromů, návrh architektury informačního systému, vykopání latriny a pod.). Připravená bramboračka prošla testem na výbornou:

Nyní ke slíbenému aranžování jídelní tabule. V podstatě rozeznáváme dvě možnosti. Při té první hraje bramborajda roli hlavní, neváhám říci primární:

Tuto variantu doporučuji zejména v případě, že se jedná o vaši první bramboračku, nebo obecně o bramboračku čerstvě připravenou. Předem natrénované “mmmm” (viz výše) tak získá punc realična. Nutno ovšem přiznat i jisté nevýhody – při editaci programu si máčíte rukávy v polévce (je proto vhodné při programování s bramboračkou nosit tričko), dochází také k poměrně časté záměně myši a lžíce.

V druhém případě hraje polévka roli sekundární, případně jako pobídkový nástroj pro urychlení rozdělané práce:

Chápu naprosto nutnost uvedené varianty, přesto ji nedoporučuji, a to zejména z důvodu zanášení klávesnice organickými částečkami v důsledku pohybu lžíce v oblasti kláves Enter a numerické klávesnice (u praváků), nebo Caps Lock a AltGr (u leváků). Prostě řečeno, kvalitní bramboračka nejde jednoduše z klávesnice odplácnout. Čerstvá bramboračka u displeje také může způsobit zamžení obrazu.

Nepopírám, že mohou existovat i další způsoby aranžování jídelní tabule. Tuším, že mohou například vzniknout situace, kdy máte k jídlu k dispozici jen jeden monitor, nebo nedejbože pouze laptop. Život se s nikým v tomto ohledu nemazlí, ale přátelé, přesto se snažte zachovat jistou úroveň. Oddělenou klávesnici a myš si snad může dovolit každý.

Závěr – bramboračka je ideální výrobek minimalistické kuchyně s možností vytvářet nespočet variant. Doporučuji. “mmmm”

P.S. bramboračku vhodno rozležeti nechati a druhý den ohřáti. Že ani po dni, kdy ležela mimo lednici, neztratila nic ze svých kvalit dokazuje poslední a závěrečný snímek: