Z Hloubětína na Vítkov zelení

Praha je zvláštní město.  Pokud jste jen trochu vnímaví. Je arogantní, ztřeštěná, nezajímavě metropolitní, mystická, městská, vesnická, provinciální a vůbec tak připomíná ženskou, která sice neví co chce, ale zato naprosto přesně. Můžete ji nenávidět, milovat a eventuálně i jí jen tak procházet a přijímat.

Povedlo se nám tuhle projít z Hloubětína na Vítkov prakticky jenom pod stromy a zelení, silnice jsme jenom křižovali. To je docela hodně velký kus Prahy, kdybyste náhodou něco takového chtěli také zkusit, tož zde reportuji.

Začátek je na stanici metra Hloubětín. Tady pravda ještě nejste v lese, ani v parku, ale musíte projít ulicí Čertouská až na konec, a tam mezi dvěma ploty je cestička. Kupodivu je i na mapě. Souřadnice, chcete-li, jsou 50.1021275N, 14.5422092E. Tady začínáme.

Vylezete mezi ploty do místa, které se jmenuje Aloisov. Krásné české jméno pro lesopark vzniklo podle majitele v 19. století, Aloisu Gonzagovi z Lichenštejna. Poddaní radostně a vůbec ne na základě rozhodnutí vrchnosti, rádi museli pojmenovat svou chudou osadu podle pána a majitele. Jméno vydrželo dodnes.

Po pravé straně máte střelnici, a když ji zdárně minete, vylezete na vyhlídkovou cestu, odkud uvidíte Kyjský rybník. Pokračujete lesní cestou až na silnici jménem Oborská, a pak cestou kolem zahrádkové kolonie k Průmyslové. Průmyslová, to je taková dopravní darda. Naštestí ji nemusíte přebíhat, to by asi dost bolelo, ale podejdete ji a dostanete se do udržovaného parku, kde se projdete kolem Hořejšího rybníka. Je to tak zkrocené, že dokonce cestou můžete číst naučné tabulky. Jojo, jsme ve velkoměstě. 

Podejdete trať a pokračujete neméně udržovaným a vznešeným parkem Smetanka, kde je krásný meandrující potok. Muselo dát spoustu práce udělat ho tak pěkně přirozeně.

V parku musíte nalézt souřadnice 50.0966094N, 14.5119564E, což je u hřiště, kde si můžete zaposilovat a vyrazit po schodech na ulici Mezitraťová. Když na ní vylezete, kousek vpravo je cesta, po které projdete kolem zahrádek na silnici Pod Šancemi.

Tady se dáte doleva, pravda kousek po silnici, ale je to taková zapomenutá okreska. A odbočíte na vrch Třešňovka. I zde jsou naučné cedule. Na jedné z nich mě překvapilo tvrzení, že "založena byla patrně po druhé světové válce". Ejhle, polovina dvacátého století se stává temnou a mystickou historií, a to v Praze, kde je od dob lovců mamutů dokumentováno naprosto všechno. A tak se ze současnosti stává historie dávných, šerých věků (řečeno s dávkou nostalgie a slzou v oku). 

Projdete Třešňovkou na Spojovací. Pokud máte štěstí a jdete ve správné roční době, můžete dramaticky krást třešně ze stomů, to se tady smí.

Spojovací opatrně přejdete, a v ulici Na Balkáně, hned v jejím začátku, se dáte cestičkou vpravo. Zjistíte, že jste vlezli do obýváku bezďákům, utečete jim, vrátíte se na Spojovací a zkusíte kousek níž další cestu do zeleně. Jdete rychle, přeskakujete plechovky, flašky, mikiny a jiné záležitosti, které se bezďákům do obýváku nevešly, a deponovali je proto na příchodových cestách. Kolem zahrádek nad ulicí Pod Balkánem to už vypadá méně strašidelně, tak zvolníte a vydýcháte. Stále ovšem s rukou na pažbě. 

Nakonec vlezete do parku Na Krejcárku, kde různě složitě vykličkujete cedule, že se tam nesmí, neb majitel, město, pronájem a zákony nenašly společného jmenovatele. 

Šťastně se dostanete Pražačkou na frekventovanou a nepříjemnou ulici Pod Krejcárkem, kterou zdoláte přes most a parkem Ohrada dorazíte na Vítkov. 

Na závěr ulicí Pražačka, širokým to bulvárem a s pocitem důležitého komunistického činitele na přehlídce, volným krokem dorazíte k Památníku národního osvobození. Z jeho plató je krásný výhled na Prahu.

Odsud můžete seběhnout kolem Vojenského muzea na Florenc, k rozebranému viaduktu a vůbec do míst, kde velmi rychle zapomenete na přírodu, výhledy, meditování a takové podobné různé. Octnete se v Praze.

Celé je to dlouhé něco přes 10 kilometrů. A fakt jdete zelení, jen občas překonáváte silnici. Podivuhodné.